LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tihle kanadští chasníci tedy rozhodně nezahálejí. Sotva jsme utřídili dojmy ze zdařilého „Quiet Earth“ (2008) a vstřebali zážitek z jejich loňského divokého pražského koncertu, už jsou tu zas, aby krom sebe samotných nenechali vydechnout ani své věrné. Že se tento bizon nezastaví před ničím, dokázaly už předchozí nahrávky tohoto nesmlouvavého kvartetu. Nabroušená metalová muzika, jíž je inspirací v současnosti silná sludge a stoner metalová scéna, je v jejich podání lákavým hudebním soustem a soudě dle poslechu aktuálního alba, jinak tomu nebude i v tomto případě.
BISON B.C. v zásadě plynule navazují na „Quiet Earth“, přičemž je už hned od počátku zřejmé, že se rozhodli zpomalit, a to hlavně na úkor zmohutnění zvuku a větší inklinace k epickému pojetí. Tyto náznaky už byly u Kanaďanů patrny i v minulosti, ovšem nyní už zdá se nehodlají v tomto směru podnikat žádné kompromisy. Hravost a uvolněnost, to je to, o co se ve svých skladbách snaží a co se jim stále ještě ne úplně stoprocentně daří. Vskutku velkoryse pojaté písně nezřídka na poměry žánru gigantických stopáží poskytují dostatek prostoru jak pro přehršle hudebních nápadů, ale také pohříchu pro některé momenty nudy a skladatelského tápání. Těchto však naštěstí není mnoho, respektive jsou beznadějně obklíčeny přesilou promyšlených a invenčních motivů a když se těchto nedostává, tak zase pro změnu patřičně naservírovanou v dobrém slova smyslu „bezmyšlenkovitou“ metalovou razancí. Ta zní v podání BISON B.C. uvěřitelně a především více než solidně našlapaně.
Nenechte se zmást zvukem saxofonu v úvodní „Stressed Elephant“. Je to jen takové malé povyražení, či zpestření jinak monolitického metalového kolotoče. Ten se ve své těžkotonážnosti pokouší o zajímavou směs melodických náznaků, příjemných sól s dominancí někdy až takřka nekonečných repetitivního kytarového hoblování, které v některých momentech připomene, světe div se, naše GOSPEL OF THE FUTURE. Snaha o komplexní přístup ke skládání je chválihodná, koneckonců stačí jen letmým pohledem zkontrolovat minutáže jednotlivých položek ze sedmičlenného seznamu skladeb. Jednou z hlavních ambicí BISON B.C. je vydolovat ze zdánlivě nepříliš bohatého žánrového ložiska pokud možno co nejvíce lákavé a třpytivé kořisti. Tak například slušivá kombinace jemné psychedelie s rázným riffovým útokem ve „Fear Cave“ je určitě cestou tím správným směrem a vzhledem k vynikajícím schopnostem Kanaďanů předvést svoji muziku i živě nemám pochyb o skvělém koncertním potenciálu této skladby a ani dalších skladeb z recenzované kolekce.
Čas nejspíš ukáže, že se „Dark Ages“ stane v diskografii kapely velice zajímavou a možná i lehce kontroverzní záležitostí. Postupem času se přeci jen dostává pod kůži a v hlavě zůstávají hlavně jeho velmi zdařilé momenty, kterých je více než dost. Náznaky mlácení prázdné slámy nejsou naštěstí natolik rušivé, aby zásadním způsobem ovlivnily celkové vnímání nahrávky. Tento bizon má možná více páry, když stojí na pódiu a pod sebou zří své oběti, ale podceňovat jeho sílu se nevyplatí ani když na vás řve pouze ze sluchátek. Soudě dle vitality a entusiasmu mu navíc předpovídám velmi slušnou budoucnost.
Kapánek propracovanější, o něco hutnější a pomalejší než agresivní předchůdce.
7,5 / 10
James Farwell
- kytara, vokály
Dan And
- kytara, vokály
Masa Anzai
- basa
Brad Mackinnon
- bicí
1. Stressed Elephant
2. Fear Cave
3. Melody, This Is For You
4. Two-Day Booze
5. Die Of Devotion
6. Take The Next Exit
7. Wendigo Pt. 3 (Let Him Burn)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 46:47
Produkce: Jesse Gander
Studio: The Hive Studios, Burnaby (Kanada)
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.